Letíme do Vietnamu!

Aeroflot...

Konečně nastal ten den, bylo 9. Srpna a já letěl do Vietnamu se svým kamarádem Kryštofem. Tento výlet jsme již plánovali delší dobu a až v červenci jsme se definitivně rozhodli, že pojedeme. Dřív než se uskutečnil let, tak jsme měli ještě zajímavý výlet do Prahy na ambasádu. Nepřekvapila nás ta dlouhá fronta tam ani ten chaos. Jediný problém byl asi ten, že jsem si nemohl vzpomenout na adresu prarodičů, u kterých budeme bydlet, vytáhnu noťas a začnu vyhledávat, přičemž mě překřikne vietnamsky ženská za přepážkou, co dělám. Bylo mi jasné, že na ambasádě berou přirážky do svých kapes, nejspíš si myslela, že ji kontroluju nebo jsem z KGB. Každopádně jsme formulář vyplnili a zaplatili za ně 2000CZK a to mi nabízela za 100USD vyřizování ještě dnes. Až nedávno jsem zjistil, že se dá přes internet na letišti v Hanoji vyřídit vízum za polovinu, tak příště no.

Praha - Ruzyně

8. srpna byl velký den balení, co sebou vzít? Nechybí mi něco? Nakonec jsem se rozhodl, že místo sportovní tašky si vezmu těžký kufr, ejhle, samotný už vážil 5kg. Jelikož jsme na poslední chvíli letěli ruským Aeroflotem, limit byl jenom 20kg. Oblečení jsem téměř nebral žádné, základem pro Vietnam v srpnu/září jsou kraťasy a trička, ani mikinu člověk nevyužije, boty jsem si bral, ale celou dobu jsem tam chodil v žabkách, ještě k tomu pár dárků pro známé a je to. V noci jsem nespal, psali jsme si s Kryštofem na skypu do 2h ráno, nakonec to taky zapíchnul a zbyl jsem překvapivě online jenom já. Za pár hodinu pojedu na letiště, už jenom dvě hodiny, hodinu,… v 9 hodin jsme měli sraz v lázních s Kryštofem, rozloučil jsem se s mámou, bratrem a Kryštofovo tátou a jeli jsme s mým tátou do Prahy. Na letišti v Ruzyni jsme vyřizovali letenky, nechali si zabalit kufry a poslali do zavazadlového prostoru. Musel jsem nechat svůj kufříček, jelikož jsem měl povoleno jenom jednu příruční věc sebou. Na letišti jsme si dali menu v mekáči a hurá na kontrolu dokladů a vpouštění dovnitř. Předtím, než odletíme, tak si ještě skočíme pro pár pivek v Duty Free Shop jako dárek do Vietnamu, holt Plzeň je Plzeň. Nakonec jsme vyrazili k naší bráně, kde jsme si sundali pásky a prošli detektorem, nastupujeme do letadla a oficiálně se loučíme s ČR!

bye, bye!

Náš let Aeroflotem trval 2h30 a letěli jsme Airbusem A320. Let byl celkem v klidu, akorát letušky spíš průměrné. Jídlo bylo typické studené od Aeroflotu se skvělou buchtou. Přistání proběhlo hladce. Poprvé v životě v Rusku! Vylezli jsme z letadla do tunelu a myslel jsem, že chcípnu, takový horko jsem dlouho nezažil a co potom ve Vietnamu? Jeli jsme právě v ideální dobu, kdy v Moskvě hořelo, takže všechny okolní letiště uzavřeli a cestující nacpali na naše letiště – Sheremetyevo. Vylezeme, na letiště, doslova se tu smažíme, litry potu tečou a stojíme ve frontě do aleluja na tranzit, kde nás nakonec vyzvedl nějaký týpek k letadlu, šli jsme nějakou „zkratkou“, cesta fakt byla dlouhá, přestupovali jsme pak z terminálu na terminál busem a jednu domu jsme si dokonce mysleli, že ten bus nás hodí domů Karlových Varů nebo na Sibyř… což se nestalo, prošli jsme dalším otravným scanem a naskočili do letadla a letěli do cílové destinace – Hanoj – Noibai.

to čekání...

v buse na terminál

Z letadla jsme moc nadšeni nebyli, byl to starý vykoupený od jiných společnosti Boeing 737, který byl starší, odkoupený od jiných společností. Místa na nohy málo, sedačky kožené a sedím s Španělskou babičkou u okna, její muž sedí zas na druhé straně u okna s vietnamskou paní, Kryštof zas byl s nějakýma mladýma vzadu. Letadlo bez IFE, paráda, takže se budeme těch 9h30 nudit. Posádka je až na výjimky starší, vypadalo to, že nás obsluhuje důchoďák letušek. Jídlo jsme měli jedno teplé a jedno typicky Aeroflot studené, ale zas nechyběla buchta! 

buchta!

Přistali jsme hladce, akorát to počasí bylo ještě krutější než v Moskvě, přece jenom 35°C a 75% vlhkost, to je něco. Šli jsme si na pás pro kufry, vyplnili papíry a šli k východu, kde nám kontrolovali doklady. Kryštof prošel hladce, jenom mě soudruh v zelené policejní uniformě zdržoval otázkami svým drzým tónem, jako bych mu něco udělal. Otázky byli stupidní, zda nevezu sebou drogy, zbraň, vzduchovku nebo nějaký nevhodný materiál pro mládež, zda nemám u sebe více než 12000 USD (pro informaci v kapse jsem měl 500 USD…), proč letím do Vietnamu, nevím co jsem udělal špatně, ale vůbec mi nedůvěřoval, ale nakonec mě pustil. Tak jsem se připojil ke Kryštofovi, a šli jsme k východu, kde už čekali příbuzní. Ke překvapení, byla tam skoro celá rodina, ale i bratranci, kteří přiletěli z USA a Francie. Jdeme do spodního patra, dáme si pití, nasedneme na taxíka a cestou okukuji změny, které se provedly v Hanoji při mé 2 roční nepřítomnosti a bylo jich dost. Vysoké baráky nalepené vedle sebe, všude samé motorky a luxusní auta, motorkáři vezoucí klece s drůbeží, prasetem, dopravní zácpa, běloch na motorce Minsk, který se skoro vyboural,… Vítej doma

velký drogový dealer čeká na zavazadlo

po pár letech zase s rodinkou